Bílá Vrána (1)
Nad Koňským trhem právě svítalo, avšak trhovci již vykládali své zboží na pulty dřevěných konstrukcí, které představovali stánky. Z oken okolních městkých domů začali vykukovat obyvatelé Prahy a z postranních uliček přicházeli kupující i nový trhovci z okolí města. Na střechách seděli či poletovali vrány. Najednou je něco vyplašilo a nad hlavami lidí zapleskaly křídla černých ptáků. Z příjezdové cesty od městkých bran přijížděla karavana. Koně s chocholkama různých pesrých barev, za nimi vrzaly dřevěná kola kočárů. Okolo nich poskakovali rozjuchaní kašpárci, žongléři a akrobaté, na zádi kočárů se vezli sličné panny, které svým štěbetáním a roztomilým chichotáním působily dojem nevinnosti.
Karavana přijela doprostřed koňského trhu a kočí zastavil koně. Ředitel pojízdných kejklířů vystoupil na střechu kočáru a svým hromovým hlasem pozdravil pražany. Rázem bylo tolik zvědavců v oknech domů, dokonce i trhovci přerušili svou práci, aby se šli podívat. To byla akorát šance pro zloděje skrývajíc se až do teď ve stínech postranních ulic. Vkradli se na trh a začali ze stánků brát všechno, co se jim líbilo - jídlo, šperky, boty, váčky, kožené řemínky a jiné vhodné zboží. Zatímco mladý zloděj kradl vzácný řetízek z mořských perel, vypustil ředitel z úst informaci o jejich senzaci, která se ve světě jen tak nevidí a to bílou vránu. Mladému zloději vypadli perly z rukou. V tom se jeden z trhovců v davu otočil a spatřil otrhaného kluka, jak ze země svýma špinavýma rukama sbírá krásné perly. S neuvěřitelným řevem se za ním rozeběhl.Tím upozornil i statní okradené trhovce, kteří ho hned následovali.Přistižení zloději se dali na útěk. Trhovci jako jeden muž se hnali za nimi, co jim starší věk dovoloval. Zloději zahnuli do slepé uličky, což taky trhovci věděli a tak v nich vzrostla touha je umlátit. Jenže když rozvášněný dav zahnul za uprchlíky, shledali zde místo zlodějů jen pár černých vran, které polekaně zamávaly křídly a vznesly se k oblakům, kam už lidská moc nesahá.
.............
Hejno černých vran se shluklo nad Orlojem. Za velkými hodinami seděla postava zahalená do tmy v roztrhané kápi a na hlavě veliký klobouk, zakrývajíc mu velkou část tváře. V jeho nicnedělání ho vyrušilo silné mávání křídel. Přilétlo sem pět vran. Trochu pozvedl hlavu, ale nepřestával se důležitě opírat o hřbet ruky.
"Co chcete?"
Pronesl hlubokým hlasem.
"Ve městě se objevili potulní kejklíři..."
Náhle tu nebylo pět vran, ale pět zlodějů, před chvílí ještě zdrhajíc před rozvášněným davem trhovců.
"Chcete se snad jít podívat na cirkus? Jak amatéři se snaží hrát smysluplnou hru? Jak akrobati skákají do vzduchu? Nebo se snad nechat zmizet nějakým potrhlým kouzelníkem?"
V jeho hlubokém a jedinečném hlase byla cítit ostrá cyničnost.
"Ne, Vráno! Ale slyšeli jsme, že mají....Bílou Vránu."
Vyřkl nejstarší z nich.
"A to ti mám sežrat?"
"Tati, on nekecá, vážně jsme to slyšeli na vlastní uši..."
Ve tmě zasvítili dvě žluté oči a chvíli na to přejela Vráno dlaň po tváři toho nejmladšího.
"Kolikrát ti to mám říkat? Já nejsem tvůj otec a ty můj syn! Jsi jen hříšná věc! A něco jako bílá vrána neexistuje! Přestaň o ní fantazírovat! Je to jen legenda o artefaktu přinášející nesmrtelnost. Nebo panna zakletá do zvířete a natolik spanilá...Ale všechno to sou jen pověry! Jasné?"
Vrána bouchl do zdi až v ní udělal díru.
"Je snad nějaký důkaz, že by ji ti blázni měli?"
"N..ne..ale můžu se jít podívat.."
"Ne, mladej! Ty se totiž odsud ani nehneš. Poletí tví druhové!"
A ukázal na jeho kamarády stojící v místnosti s nimi.
...............
Když temná noc pokryla Prahu a jediná světla se táhla z hospod a putyk, vylétlo hejno vran z věže Orloje. Malý zloděj v lidské podobě za nimi jen smutně koukal ze střechy Orloje. Pozoroval odtud každou noc noční Prahu, jak se lidé vracejí domů divným houpavým krokem a jak zpívají písně. Vedle něj přilétla vrána a hned přijala lidskou podobu. Byl to bratr Vrány.
"Co tu chceš?"
Zeptal se ho otráveně mladej. Jeho strýc mu rozcuchal jeho dlouhé hnědé vlasy.
"Vypadáš přesně jako tvůj táta.."
"Nejsem jeho syn...nejsem ničí syn.."
"Samozdřejmně, že jsi. Víš, on tě nechce přijmout za svého syna jen proto, že jsi spojení jeho a tvé matky, která mu kdysy strašným způsobem ublížila."
"A kdo je má matka?"
"Bílá Vrána"
"Acha, jasně. Už jsem slyšel dost dobrých vtipů, ale tenhle bych zařadil mezi ty lepší. Bílá vrána neexistuje."
"Ale existuje! Klidně si tomu nevěř, ale Bílá Vrána bývala také zlodějka. Hodně zběhlá ve svém oboru. Pak potkala tvého otce a zamilovali se do sebe. A z jejich lásky vzešel syn. Ale poté se objevil Havran.."
"Ten vrah?"
"Ano, jediný opravdový nepřítel tvého otce. Ukázalo se, že Bílá Vrána s ním kdysy prožila jakýsi milostný románek. Havran Bílou Vránu opustil a on na něj nedokázala zapomenout. Snažila se tedy začít nový život a když už se jí to skoro povedlo, Havran se vrátil a ukradl ji Vránovi zpět. Tvůj otec zůstal sám se zlomeným srdcem a synem tolik podobné své matce..."
"A proč se tedy z Bílé Vrány stala opravdu bílá vrána?"
"Tvůj otec vyzval Havrana na souboj. Jenže na sjednané místo boje přišla jen Bílá Vrána. Že nikdy nedovolí uskutečnit tento souboj. Vrána se rozzuřil, ona nevěděla o jeho magických silách. Vyřkl kletbu, že bude bílou vránou do té doby, než jí její zradu odpustí. Prakticky nezlomná kletba. Myslím, že bratr ji nikdy neodpustí, ani po své smrti. A jelikož ona je nesmrtelná, bude trpět až do skonání světa."
Mladý zloděj sklopil hlavu. Vítr si jemně pohrával s jeho kadeřema a do jeho kožené vesty se vpila první kapka deště.